Máme romantickou představu středověkého mnicha: sedí v klášteře, za oknem sněží, on poklidně kaligrafuje slovo Boží při svitu svíčky. Mniši přitom v skriptoriu nesměli mluvit, a tak své frustrace, bolesti a stesky vkládali tam, kde to nikdo nečekal - na okraje stránek a do závěrečných poznámek knih, takzvaných kolofonů.

Díky tomu dnes víme, co skutečně prožívali.

Kolofony: kde si mniši dovolili stěžovat

Z irských, anglických, francouzských i německých rukopisů 9. až 15. století se dochovaly zápisky, které jsou přímým oknem do skriptoria. Přeloženo z latiny a staré gaelštiny:

Tři prsty píší, ale celé tělo trpí. - Velmi častý zápis, dochovaný v několika klášterních rukopisech

Jiné zápisky jsou ještě přímočařejší: „Je mi zima. Je tu zima." - to je celý komentář na okraji irského manuskriptu. Někdo jiný si postěžoval: „Tento pergamen je chlupatý" - musel psát na špatně oškrábanou kůži, kde brk skákal po chlupech a inkoust se rozléval.

Mnich z kláštera St. Gallen v dnešním Švýcarsku zapsal na konec evangelia latinskou větu, kterou lze přeložit přibližně takto: „Teď jsem to celé dopsal - pro Krista, dejte mi napít!" Méně zbožný kolega ve Francii zase na konec svého díla umístil kletbu pro případného zloděje: výčet trestů od horečky přes oběšení až po smažení v pánvi, zakončený úsporným Amen.

Titivillus: démon, který sbíral překlepy

Titivillus se ve 13. století stal oblíbenou postavou písařského folkloru. Nebyl to démon smilstva ani pýchy, jeho specialitou byly chyby při psaní. Chodil po skriptoriích s pytlem a sbíral vynechaná písmena, přeskočené slabiky a zkomolená slova. Vše, co mnich v únavě nebo nepozornosti pokazil.

Každý večer odnášel svůj úlovek ďáblu jako důkaz proti písařově duši. Chyba v opisu tak nebyla jen věcí řemesla.

Hodiny v tichu a chladu, s vědomím, že každé přehlédnuté písmeno může přitížit na váze hříchů. S příchodem tisku Titivillus nezmizel: chyba v sazbě se teď opakovala v celém nákladu.

Žena s modrými zuby: ženy, které dějiny přehlédly

Žen ve skriptoriích bylo víc, než kroniky zaznamenaly. Nový pohled přinesl archeologický nález v německém klášteře Dalheim.

Vědci zkoumali ostatky ženy z 11. století z klášterního hřbitova v Dalheimu a v jejím zubním kameni nalezli částečky lapis lazuli - jednoho z nejdražších pigmentů tehdejšího světa, dováženého z Afghánistánu, jehož cena mohla převyšovat zlato. V iluminovaných rukopisech se používal například na roucho Panny Marie.

Šlo pravděpodobně o ženu, která pigment používala při iluminaci rukopisů. Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že si olizovala špičku štětce, aby ji narovnala, a drahocenný prášek se jí usazoval v zubech. Studie zvažuje i další možnosti. O její práci se nezachovalo žádné písemné svědectví, zubní kámen je jednou z mála stop, které po ní zůstaly.

Codex Gigas: Ďáblova bible z Čech

Počátek 13. století, klášter v Podlažicích u Chrudimi. Legenda praví, že mnich jménem Herman Inclusus - Heřman Samotář - spáchal těžký hřích a byl odsouzen k zazděním zaživa. Aby se vykoupil, nabídl opatovi, že za jedinou noc napíše knihu, která obsáhne veškeré vědění světa.

O půlnoci zjistil, že to nestihne. Zavolal na pomoc padlého anděla. Ďábel mu nabídl pomoc výměnou za duši. Herman souhlasil. Kniha byla do rána hotova - a na jedné z jejích stránek je dodnes vyobrazena postava ďábla jako poděkování za prokázanou službu.

Věda k tomu říká toto: grafologové zkoumali Codex Gigas důkladně a zjistili, že celé dílo o váze 75 kilogramů skutečně napsala jediná ruka. Písmo je od první do poslední stránky pozoruhodně konzistentní - bez známek stárnutí, nemoci ani únavy. Kdyby pisatel pracoval šest hodin denně šest dní v týdnu, trvalo by mu to odhadem dvacet až třicet let nepřetržité práce. Žádný ďábel - jen neuvěřitelná disciplína jednoho člověka.

Dnes je Codex Gigas uložen ve Stockholmu. Do Švédska se dostal jako válečná kořist během třicetileté války. Češi ho dodnes považují za svůj - a právem.

Od ora et labora k outsourcingu: proč mniši přestali psát

V raném středověku bylo opisování povinností každého mnicha. Pravidlo sv. Benedikta výslovně nařizovalo manuální práci a čtení - a skriptorium bylo místem, kde oboje splývalo. Kdo neuměl psát, šel na pole. Kdo uměl, seděl u stolu mnoho hodin denně.

To se začalo měnit ve 12. a 13. století, když rostoucí města a nové univerzity v Paříži a Boloni vyvolaly poptávku po knihách, které kláštery samy nestačily pokrýt. Vznikaly cechy profesionálních písařů - laiků, kteří psali za peníze, nikoliv za spásu duše.

Kláštery si je najímaly. Uvnitř skriptoria přitom panovala přísná hierarchie: antiquarii - zkušení mniši - se věnovali opravám vzácných rukopisů a opisování složitých textů. Scriptores neboli librarii, často mladší mniši nebo právě najatí laici, dělali rutinní opisovačskou práci.

V pozdním středověku, těsně před příchodem Gutenberga, se bohaté kláštery chovaly prakticky jako nakladatelství. Opat přijal zakázku, najal dílnu externistů a sám dohlížel na výsledek. Někteří mniši prý raději zaplatili chudého studenta, než aby sami seděli v nevytopené cele s husím brkem v ruce.

Co přišlo po písařích

Když Gutenberg dokončil svou Bibli, písaři nepřišli o práci ze dne na den. Většina inkunábulí, tedy tisků z prvních padesáti let knihtisku, se tiskla černě. Červené nadpisy, iniciály a rubriky se do vytištěných knih často dopisovaly ručně. Výjimkou byl Mainzský žaltář z roku 1457, tištěný černě i červeně.

Z hrdých tvůrců se stali dokončovači. A v mnoha dochovaných tiscích z té doby najdete na začátku kapitol prázdné čtverečky - místa, kam měla přijít ručně malovaná iniciála. Často proto, že majitel knihy rubrikátora nezaplatil, a čtvereček zůstal prázdný dodnes.

Jak tento svět vypadal zevnitř - z pohledu hráče středověkého skriptoria - si můžete vyzkoušet v naší hře Scriptorium. A o tom, jak samotný knihtisk změnil svět obchodu, zrady a legendy, si přečtěte v článku Gutenberg, Fust a zrada Schöffera.