Máme romantickou představu středověkého mnicha: sedí v klášteře, za oknem sněží, on poklidně kaligrafuje slovo Boží při svitu svíčky. Realita byla jiná. Mniši nesměli v skriptoriu mluvit, a tak své frustrace, bolesti a stesky vkládali tam, kde to nikdo nečekal — na okraje stránek a do závěrečných poznámek knih, takzvaných kolofonů.

Díky tomu dnes víme, co skutečně prožívali.

Kolofony: kde si mniši dovolili stěžovat

Z irských, anglických, francouzských i německých rukopisů 9. až 15. století se dochovaly zápisky, které jsou přímým oknem do skriptoria. Přeloženo z latiny a staré gaelštiny:

Tři prsty píší, ale celé tělo trpí. — Velmi častý zápis, dochovaný v několika klášterních rukopisech

Jiné zápisky jsou ještě přímočařejší: „Je mi zima. Je tu zima." — to je celý komentář na okraji irského manuskriptu. Někdo jiný si postěžoval: „Tento pergamen je chlupatý" — musel psát na špatně oškrábanou kůži, kde brk skákal po chlupech a inkoust se rozléval.

Mnich z kláštera St. Gallen v dnešním Švýcarsku zapsal na konec evangelia latinskou větu, kterou lze přeložit přibližně takto: „Teď jsem to celé dopsal — pro Krista, dejte mi napít!" Méně zbožný kolega ve Francii zase na konec svého díla umístil kletbu pro případného zloděje: výčet trestů od horečky přes oběšení až po smažení v pánvi, zakončený úsporným Amen.

Titivillus: démon, který sbíral překlepy

Každý středověký písař znal Titivilla. Nebyl to démon smilstva ani pýchy — byl mnohem zákeřnější. Titivillus chodil po skriptoriích s pytlem a sbíral vynechaná písmena, přeskočené slabiky a zkomolená slova. Vše, co mnich v únavě nebo nepozornosti pokazil.

Každý večer odnášel svůj úlovek ďáblu. A věřilo se, že po písařově smrti bude tento pytel chyb vysypán na váhy spolu s jeho hříchy. Nešlo tedy jen o chybu v práci — šlo o spásu duše.

Představte si ten tlak. Šest hodin denně, v tichu, v chladu, s vědomím, že každé přehlédnuté písmeno může o kousek přiklonit váhy na špatnou stranu. Když pak přišel Gutenberg a tiskařský lis začal produkovat stovky identických stránek, mniši prý suše poznamenávali: „Teď bude mít Titivillus žně." Chyby se nyní množily tempem, které žádný opisovač neznal.

Jeptiška s modrými zuby: ženy, které dějiny přehlédly

Dlouho platilo, že skriptoria byla výhradně mužskou záležitostí. Pak přišel archeologický nález v německém klášteře Dalheim, který tuto představu přepsal.

Vědci zkoumali ostatky jeptišky z doby kolem roku 1100 a v jejím zubním kameni nalezli částečky lapis lazuli — nejdražšího pigmentu tehdejšího světa, dováženého z Afghánistánu, jehož cena převyšovala zlato. Tento pigment se používal téměř výhradně na malování roucha Panny Marie v iluminovaných rukopisech.

Vysvětlení je prosté: žena olizovala špičku štětce, aby ji narovnala, a tak se jí drahocenný prášek usazoval v zubech. Nebyla uklízečka ani kuchařka. Byla mistryní iluminátorkou — a o její práci se nezachovalo ani jediné písemné svědectví, protože ženy ve středověkých kronikách prostě nefigurovaly. Modrý zubní kámen je jediným důkazem, který po ní zůstal.

Codex Gigas: Ďáblova bible z Čech

Počátek 13. století, klášter v Podlažicích u Chrudimi. Legenda praví, že mnich jménem Herman Inclusus — Heřman Samotář — spáchal těžký hřích a byl odsouzen k zazděním zaživa. Aby se vykoupil, nabídl opatovi, že za jedinou noc napíše knihu, která obsáhne veškeré vědění světa.

O půlnoci zjistil, že to nestihne. Zavolal na pomoc padlého anděla. Ďábel mu nabídl pomoc výměnou za duši. Herman souhlasil. Kniha byla do rána hotova — a na jedné z jejích stránek je dodnes vyobrazena postava ďábla jako poděkování za prokázanou službu.

Věda k tomu říká toto: grafologové zkoumali Codex Gigas důkladně a zjistili, že celé dílo o váze 75 kilogramů skutečně napsala jediná ruka. Písmo je od první do poslední stránky pozoruhodně konzistentní — bez známek stárnutí, nemoci ani únavy. Kdyby pisatel pracoval šest hodin denně šest dní v týdnu, trvalo by mu to odhadem dvacet až třicet let nepřetržité práce. Žádný ďábel — jen neuvěřitelná disciplína jednoho člověka.

Dnes je Codex Gigas uložen ve Stockholmu. Do Švédska se dostal jako válečná kořist během třicetileté války. Češi ho dodnes považují za svůj — a právem.

Od ora et labora k outsourcingu: proč mniši přestali psát

V raném středověku bylo opisování povinností každého mnicha. Pravidlo sv. Benedikta výslovně nařizovalo manuální práci a čtení — a skriptorium bylo místem, kde oboje splývalo. Kdo neuměl psát, šel na pole. Kdo uměl, seděl u stolu i šest hodin denně.

To se začalo měnit ve 12. a 13. století, když rostoucí města a nové univerzity v Paříži a Boloni vyvolaly poptávku po knihách, které kláštery samy nestačily pokrýt. Vznikaly cechy profesionálních písařů — laiků, kteří psali za peníze, nikoliv za spásu duše.

Kláštery si je najímaly. Uvnitř skriptoria přitom panovala přísná hierarchie: antiquarii — zkušení mniši — se věnovali opravám vzácných rukopisů a opisování složitých textů. Scriptores neboli librarii, často mladší mniši nebo právě najatí laici, dělali rutinní opisovačskou práci.

V pozdním středověku, těsně před příchodem Gutenberga, se bohaté kláštery chovaly prakticky jako nakladatelství. Opat přijal zakázku, najal dílnu externistů a sám dohlížel na výsledek. Někteří mniši prý raději zaplatili chudého studenta, než aby sami seděli v nevytopené cele s husím brkem v ruce.

Co přišlo po písařích

Když Gutenberg dokončil svou Bibli, písaři nepřišli o práci ze dne na den. Prvních padesát let knihtisku — takzvané inkunábule — tisklo se jen černou barvou. Červené nadpisy, iniciály a rubriky musela do každé vytištěné knihy doplnit lidská ruka.

Z hrdých tvůrců se stali dokončovači. A v mnoha dochovaných tiscích z té doby najdete na začátku kapitol prázdné čtverečky — místa, kam měla přijít ručně malovaná iniciála. Majitel knihy nezaplatil rubrikátora a čtvereček zůstal prázdný dodnes. Tichý monument na konec jedné epochy.

Jak tento svět vypadal zevnitř — z pohledu hráče středověkého skriptoria — si můžete vyzkoušet v naší hře Scriptorium. A o tom, jak samotný knihtisk změnil svět obchodu, zrady a legendy, si přečtěte v článku Gutenberg, Fust a zrada Schöffera.